Sv. Filoména – 11. srpna

Kategorie: Galerie světců

11.8.2012

philomena.org


Svatá  Filoména – divotvůrkyně 19. století – působí zázraky i dnes

PUBLIKACE: Svatá Filoména, naše mocná přímluvkyně. Olomouc, MCM 2011.

Sestavila: Marcela Macháčková, Rudoltice 2011

http://www.stjoseph.cz/svata-filomena/

http://gloria.tv/?media=135192

 

Mladá světice, panna a mučednice, pocházející z nejrannějších dob Církve. Získala si mimořádnou úctu papežů, biskupů, světců i mystiků. Papež Řehoř XVI. se k ní utíkal jako k „divotvůrkyni“ 19. století, bl. Papež Pius IX. jí prohlásil za „patronku Dětí Panny Marie“. Sv. Jan Maria Vianney jí přičítal všechny své zázraky a prohlašoval: „Já jsem nikdy nežádal svoji drahou malou světici, aniž by na to nebyla odpověděla přímluvou“.Pauline Jaricot  (1799-1862), zakladatelka „Živého růžence“ a „Díla šíření viry“, byla 10. srpna 1835 v Mugnanu zázračně uzdravena; navrhla, že bude vzývat sv. Filoménu jako „pomocnici misionářů“. Vášnivou ctitelkou světice byla služebnice Boží sestra Maria Luisa di Gesú (1799-1875) – založila v Neapoli kongregaci „Obláti bolestné Panny Marie a sv. Filomény. Sv. Madeleine Sophie Baratová  (1799-1865) důsledně prosila sv. Filoménu během obtíží při založení svého společenství Řeholnic Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a připisovala její zázračné přímluvě uzdravení svěřence. Sv. P. Chanel (1803-1841), první svatý mučedník z Oceánie, kázal o sv. Filoméně a řekl, že to byla ona, která po Panně Marii byla hlavní přímluvkyní v jeho apoštolátu. Sv. P. Petr JuliánEymard SSS (1811-1868), zakladatel Kongregace kněží Nejsvětější Svátosti, byl vyléčen z těžké nemoci po návštěvě J. M. Vianneye, který mu poradil, aby se modlil novénu ke sv. Filoméně. Sv. P. Josef Damian de Veuster z Molokai (1840-1889), kněz malomocných, zasvětil svůj první farní kostel a první domov sv. Filoméně. Dalšími ctiteli sv. Filomény z řad světců jsou např. sv. Magdaléna de Canossa, bl. Bartoloměj Longo či sv. Jan Nepomuk Neumann.

 

 

 

 

Přehled schválení úcty ke svaté Filoméně a autorizace liturgie Svatým stolcem

Lev XII. (pontifikát 1823-1829) povolil 15. března 1826 slavení mše svaté na její svátek (11. srpna, neboť 10. srpen byl již obsazen svátkem sv. Vavřince)

Řehoř XVI. (1831-1846) Kongregace pro bohoslužbu povolila 6. září 1834 slavení zpívané mše (Missa cantata) na 10. srpna, tj. na den převezení ostatků sv. Filomény do Mugnana, když tento den připadne na neděli. Sv. otec povolil 30. ledna 1837 oficium (liturgickou denní modlitbu) „ke cti svaté Filomény panny a mučednice“, dozoroval proces týkající se Filomenina martyria, byl velice obezřetný, ačkoliv byl sám svědkem zázračného uzdravení na přímluvu sv. Filomény, které se týkalo Pauline Marie Jaricot. Zázrak pro něho byl tak sugestivní, že jej v roce 1835 prohlásil za „prvotřídní zázrak“. Prohlásil Filoménu za „thaumaturgu“ (divotvůrkyni) 19. století a oficiálním dekretem ji jmenoval za patronku Světového živého růžence. Osobně daroval její svatyni v Mugnanu nádhernou zlatou a stříbrnou lampu, požehnal jeden z obrazů světice určený k projevům veřejné úcty. Byl znám svým výrokem: „Modlete se ke svaté Filoméně, o cokoliv ji požádáte, ona vám vyprosí.“

Pius IX. (1846-1878), ctitel a obdivovatel sv. Filomény, ji dekretem jmenoval patronkou Dětí Mariiných, 15. dubna 1858 ustanovil vlastní mši a vlastní oficium ke cti sv. Filomény.

Lev XIII. (1878-1903) šířil lásku a důvěru ke sv. Filoméně, podepsal nejvyšší uznání pro Bratrstvo sv. Filomény, když jej povýšil na arcibratrstvo, a daroval mu mnoho odpustků, doporučoval nošení „pásu“ sv. Filomény a vyhlásil plnomocné odpustky pro ty, kdo jej budou nosit. Ustanovil patrocinium sv. Filomény na neděli po 10. lednu.

Sv. Pius X. (1903-1914) vyslovil známou větu: „Největším argumentem (il piu grande argomento) ve prospěch kultu sv. Filomény je farář z Arsu.“ V roce 1905, u příležitosti 100. výročí přenesení ostatků sv. Filomény do Mugnana, jím byl P. Jan Maria Vianney, farář arský, blahořečen.

 

 

 

Vzácný nález

Dne 24. května 1802 učinili archeologové při vykopávkách ve starých katakombách svaté Priscilly (též sv. Prisky; dnešní via Salaria v Římě) vzrušující objev. Narazili při průzkumech v hrobových polích v blízkosti „řecké kaple“ na dříve neobjevený hrob vytesaný ve skále. Následujícího dne, 25. května 1802, sestoupil vatikánský supervisitor Fr. Filippo Ludovici do podzemí s několika dalšími pozorovateli a nový hrob oficiálně zdokumentoval. Bylo zjištěno, že je uzavřen třemi terakotovými dlaždicemi uspořádanými vedle sebe. Náhrobní kámen, který byl nápadný už svým materiálem, byl třídílný, z vypálené hlíny. Hrobové místo bylo uzavřeno třemi pálenými cihlami. Na kamenech, které 14. srpna 1827 papež Lev XII. daroval svatyni v Mugnanu, je nápis červenou barvou:LUMENA. PAX. TECUM. FI. (Logickým uspořádáním získáme nápis FILUMENA PAX TECUM.) Symboly vypovídaly o panenství a mučednictví – kotva, tři šípy, nástroj bičování – důtky, palma, lilie. V samotném hrobě byly nejen drahocenné ostatky, nýbrž i váza, tenkostěnná nádoba, rozlomená na dvě části. Jedna část byla zachovalá a na stěnách zůstaly patrně stopy krve. V hrobě nebyla nalezena žádná acta martyrorum, která by mohla být vodítkem k osobě, době a způsobu smrti. Vykopávky byly ihned zastaveny. Msgre. Filippo Ludovici, správce svatých relikvií, protokolárně otevřel za účasti odborníků a zainteresované veřejnosti hrobku 25. května, den po nálezu. Ostatky patřily zjevně mladé dívce ve věku 12-13 let. S vázou, tzv. ampelou, kam byla schraňována krev mučedníků v ranných dobách, byl učiněn pokus – šupinky údajné krve zachytit do křišťálové nádoby. Došlo okamžitě k podivuhodné proměně: krevní částečky, jakmile se ocitly v nádobě, se zaleskly jako nejčistší zlato, jiné jako stříbro, další zase jako drahokamy. (Srov. žalm Drahocenná je krev jeho zbožných.) Mnozí svědci této jedinečné proměny byli hluboce pohnuti a děkovali Bohu za oslavení světice Philumeny – Filomény, které bylo tímto jedinečným způsobem demonstrováno. Přítomní církevní hodnostáři byli přesvědčeni, že vyšla nová hvězda na nebi mezi oslavenými. Ostatky byly následujícího dne přeneseny do Vatikánu. „Viděli jsme všichni, že se její krev změnila v několik vzácných diamantů různých barev, ve stříbro a zlato,“ prohlásil kardinál Rufo Scillo, když relikviář zapečetil. „Třicetkrát a snad i čtyřicetkrát jsem měl štěstí vidět tento úžasný poklad. Proměna byla tak úchvatná: drahokamy, rubíny a smaragdy, částečky zlata a stříbra byly smíšeny s krví.“ (P. Paul Sullivan, dominikánský kněz z Lisabonu)

 

 

 

Přenesení ostatků do Mugnana

Kněz don Francesco di Lucia přišel do Říma v doprovodu biskupa Bartolomea di Caesere s touhou získat pro svou domácí kapli v Mugnanu u Neapole ostatky nějakého mučedníka, s úmyslem duchovně oživit svou farnost. V tomto předsevzetí jej biskup Caesere podporoval. Když dorazili do Říma, strážce relikvií jim otevřel sál a dal donu Franceskovi vybrat mezi mnoha relikviemi. Náhle byl don Francesco zaplaven neobyčejným přílivem radosti – aniž tušil, stál před ostatky sv. Filomény. Prostřednictvím zvláštní pomoci biskupa Msgre Bartolomea de Caesere, jmenovaného do Noly, kam Mugnano patřilo, svěřil papež Pius VII. v roce 1805 posvátné ostatky „Filumeny“ Franceskovi di Lucia pro farnost v Mugnanu. Když don Francesco převážel ostatky světice v srpnu 1805 do své farnosti v Mugnanu, byl nucen pochopit, jakou „originální světici“ si veze. Cesta s ostatky domů do Mugnana se vyznačovala neobvyklými událostmi, které jsou zdokumentovány samotným donem Franceskem. Na jednom místě uslyšel kněz klepání, které přicházelo ze schránky obsahující ostatky mučednice. Vzhledem k tomu, že klepání pokračovalo, don Francesco si uvědomil, že nepřipravil posvátné relikvii náležité pietní místo ve svém voze. Teprve až schránu s relikvií umístil řádně, podivné zvuky z ní vycházející ustaly. Když zastavil v Neapoli v domě rodiny Terres, začaly tam první zázraky uzdravení, jimiž se sv. Filoména stala slavnou. Sluha, který asistoval při nesení ostatků panny mučednice, byl okamžitě vyléčen z nefritidy, právník, který byl zaveden do rodinné kaple, byl okamžitě vyléčen z těžkého ischiasu. Žena, která trpěla rakovinovým nádorem a na druhý den pro ni byla naplánována amputace, byla náhle uzdravena z rakoviny a šířící se sněti v okamžiku, kdy relikvie sv. Filomény byla přinesena k její ráně. Jakmile bylo posvátné tělo Filomény přineseno do kostela Panny Marie Milostné, zvony začaly samy od sebe zvonit. Jeden ochrnutý z města byl pouhým vyslechnutím zvonů okamžitě uzdraven a k úžasu všech přítomných běžel ihned do kostela. V prvním týdnu po příchodu Filomény ponořila matka slepého syna prsty do oleje lampy hořící vedle schrány s ostatky a potřela jeho oči, syn byl okamžitě uzdraven. To jsou příklady pouze z prvního týdne, kdy se díky přímluvě světice dělo mnoho zázračných uzdravení.

 

 

 

Zjevený životopis svaté Filomény 

Dne 3. srpna, když byla sestra Maria Luisa di Gesú po svatém přijímání ponořena do díkůvzdání, náhle se jí oči zavřely a navzdory velkému úsilí je nedokázala otevřít. Uslyšela velice něžný hlas:

Má nejmilejší sestro, 10. srpen je den, kdy jsem zakončila svůj pozemský život a vešla do nebe, kde mě můj Ženich uvedl do vlastnictví věčných skutků, jejichž požívání nedokáže lidský intelekt pochopit. Jeho moudrost také způsobila, že přenesení relikvií do Mugnana, bez ohledu na plány kněze, který je dostal, se nestalo 5. srpna, jak si určil, nýbrž až 10. srpna, a nikoli ve veškeré tichosti, nýbrž za všeobecného jásotu a výkřiků radosti, do kostela ve městě, kde jsem nyní uctívána, takže den mé mučednické smrti se pro mne mimořádným způsobem stal po 1500 letech dnem mé oslavy na zemi…

A pokračovala popisem svého života, umučení a smrti:

Má milá sestro, jsem dcera vládce malého státu v Řecku, má matka byla rovněž královské krve. Protože neměli žádné děti a ještě byli pohané, bez ustání přinášeli oběti svým falešným modlám, aby počali děťátko. Lékař z Říma, jistý Publius, který je nyní v nebi, byl v otcových službách a bydlel v našem paláci. Byl křesťanem. Viděl zármutek mých rodičů a měl soucit s jejich slepotou ducha. Odvážil se, inspirován Duchem Svatým, hovořit s nimi o katolické víře. Slíbil jim, že jakmile přijmou křesťanství, narodí se jim potomek. Milost, která jeho slova doprovázela, osvítila jejich rozum a zvítězila nad jejich pochybnostmi. Přijali tedy katolickou víru a dostali předmět svých tužeb, který jim Publius přislíbil.

Po mém narození mi dali jméno Lumena, aby vyjádřili „světlo víry“, jehož jsem byla plodem. Něžná láska, kterou mi rodiče projevovali, byla tak velká, že mne chtěli mít stále u sebe. To byla také příčina, proč mě vzali s sebou i do Říma, když můj otec musel odcestovat, protože mu tyranský císař Dioklecián hrozil válkou. To mi bylo 13 let.

Když jsme přistáli v hlavním městě říše, všichni tři jsme se odebrali do císařského paláce, kde jsme měli mít audienci. Sotva si mě Dioklecián všiml, upíral svůj pohled už jen na mne. Celou dobu, co otec vlídnými slovy hovořil o důvodech svého ospravedlnění, se zdálo, že ze své fascinace mou osobou vůbec nevychází. Když otec domluvil, císař mu odpověděl, že se již nemusí znepokojovat, ať se zbaví veškerých obav a myslí jen na své štěstí. Dodal: „Dám ti k dispozici celou moc své říše a nežádám za to nic jiného než ruku tvé dcery.“ Můj otec, zaslepený ctí, které se mu dostalo a která předčila všechna jeho očekávání, přijal návrh císaře s radostí. Když jsme se vrátili do našeho obydlí, vynaložili rodiče všechno myslitelné úsilí, aby mě pohnuli přijmout Diokleciánovo přání a neprotivit se jejich vlastnímu přání. Řekla jsem jim: „Jakže, vy byste chtěli, abych porušila přísahu, kterou jsem dala před dvěma roky Ježíši Kristu, jenom proto, abych se zalíbila nějakému člověku? Mé panenství je zasvěceno Bohu a já s ním už nemohu disponovat.“

Otec namítal: „Byla jsi příliš mladá, abys mohla učinit tak závažný slib.“ Přikázal mi, abych přijala Diokleciánovy námluvy a připojil i hrozby. Milost Boží mne však učinila neoblomnou. Můj otec potom přednesl Diokleciánovi moje námitky. Protože se však nechtěl vyvázat ze svého slova, domníval se, že je nutné, aby mne tam osobně dovedli. Ale ještě před tím jsem musela obstát před náporem otcovy nevole i něhy. I má matka byla na jeho straně a použila všech prostředků, aby mě laskáním i hrozbami zviklala v mém přesvědčení. Nakonec mi padli oba k nohám, zapřísahali mě se slzami v očích a prosili mě, abych se nad nimi smilovala. „Mé dítě,“ volali, „měj soucit se svým otcem a se svou matkou, slituj se nad svou rodnou zemí a našimi poddanými.“ Odpověděla jsem: „Nemohu a ani nesmím, své panenství jsem zaslíbila Bohu – slib má přednost před vámi, před mou rodnou zemí, přede vším ostatním. Má říše je v nebi.“

Ta slova je uvrhla do zoufalství. Přivedli mě před císaře. Ten použil hned svou moc, domnívajíc se, že mne tím získá. Ale všechno jeho lichocení, hrozby a sliby nebyly k ničemu. Propadl prudkému hněvu a dal mě uvrhnout do vězení ve svém paláci, kde mě zakovali do řetězů. Přesvědčen, že bolest a hanba zlomí můj odpor, který mi vléval můj Ženich, přicházel ke mně každý den, dal mi sejmout řetězy, abych mohla požít trochu chleba a vody, co mi přinesli. Odpor, na nějž znovu narážel, ho jen ponoukal, aby mi působil další muka. Avšak modlitba mě držela zpříma a já jsem nepolevila v úsilí nepřetržitě se svěřovat Ježíši a jeho nejčistší Matce.

Po 37 dnech svého pobytu v žaláři jsem spatřila nejblahoslavenější Pannu Marii, obklopenou nebeskou září, v náručí s Božským Dítětem. Řekla mi: „Ještě tři dny budeš v tomto žaláři strádat a po čtyřicetidenním věznění opustíš toto místo bolesti.“ Při této zprávě se mé srdce naplnilo úžasnou radostí. Avšak když Královna andělů dodala, že budu proto propuštěna z vězení, abych trpěla ještě horší muka a obstála v ještě urputnějším boji, než byly ty předchozí, má radost se proměnila v strach. Dělala jsem si radostné naděje, že mne brzy usmrtí. Maria mi však řekla: „Odvahu, má dcero! Ty přece víš, jak hlubokou lásku k tobě mám. Jméno, které jsi ve křtu dostala, je LUMENA a tvůj Ženich se nazývá SVĚTLO, HVĚZDA A SLUNCE…Mne nazývají JITŘENKA, ČERVÁNKY, HVĚZDA, SLUNCE. Neboj se, budu stát při tobě. Teď na tobě uplatňuje svá práva přirozenost, aby ses pokořila ve slabosti, potom však, až dojde k zápasu, dá ti božská milost sílu a tvůj anděl strážný, který byl i andělem mým, svatý Gabriel, jehož jméno znamená Boží síla, ti také přijde na pomoc. Svěřím tě jeho zcela mimořádné péči jako svou dceru, kterou miluji více než všechny ostatní.“  

Slova Královny panen mi vlila odvahu. Pak zjevení zmizelo a zanechalo po sobě nebeskou vůni, která naplnila celou žalářní kobku. Brzy se uskutečnilo, co mi bylo zvěstováno. Dioklecián zapochyboval, že mne donutí k povolnosti, a rozhodl se, že mne dá veřejně mučit. Začal tím, že mě rozkázal zbičovat. Řekl: „Protože se nestydí dát před císařem přednost zločinci, který byl vlastním národem odsouzen k nejhanebnější smrti, smrti na kříži, zaslouží si spravedlivě takové zacházení jako zločinec.“ Rozkázal, aby mi svlékli šat a připoutali mě ke sloupu. Za přítomnosti mnoha vznešených dvořanů mě dal zbičovat tak, že mé tělo bylo zalito krví jako jediná krvavá rána. Když tyran zpozoroval, že jsem již v bezvědomí a blízko smrti, dal rozkaz, aby mě odstranili z jeho očí, a dal mě odvléci znovu do žaláře. Předpokládal, že tam vypustím svého ducha. Ve svém očekávání však byl zklamán. Ale i mne oklamala sladká naděje, že už brzy vejdu do svatební síně ke svému Ženichovi. Zjevili se mi dva zářiví, světlem se třpytící andělé a nalili balzám do mých ran. Nato jsem se cítila ještě více posílena než v předchozích dnech. Již za časného rána o tom podali císaři zprávu. S úžasem mě pozoroval a snažil se mi namluvit, že za své náhle uzdravení mám vděčit bohu Jupiterovi, kterému on sám oddaně slouží. Chtěl mě učinit římskou císařovnou a dělal mi spoustu marnivých slibů, s nimiž spojoval mnohé lichotky. Chtěl dokonat pekelné dílo, které si předsevzal. Ale Duch Svatý, kterému jsem zavázána za svou statečnost, mě osvěcoval takovou silou, že ani Dioklecián, ani kdokoliv mezi jeho dvořany nebyl schopen cokoliv namítat proti důkazům, které jsem uváděla pro pravdu naší víry. Císař vydal rozkaz, aby mě pohřbili v proudech Tibery s kotvou na krku. Jeho příkaz byl vykonán, ale Bůh, aby zabránil jeho smrtelným následkům, vyslal dva anděly, kteří mi, když jsem byla svržena do řeky, uvolnili kotvu, takže ta spadla na dno, kde se asi nachází dosud. Mne samotnou však jemně přenesli na břeh před zraky mnoha lidí, kteří přišli zhlédnout tuto nevídanou podívanou. Tento zázrak měl na mnoho lidí šťastný účinek, neboť se obrátili ke katolické víře. Dioklecián však to vše připisoval mým čarodějnickým schopnostem, dal mne vláčet ulicemi Říma, připoutanou na voze. Vyčerpaná a málem zmírající jsem byla zase uvržena do žaláře. Nebesa mě však znovu omilostnila zázračným způsobem. Přišel sladký spánek a po procitnutí jsem byla opět naprosto uzdravená. Když se to Dioklecián dozvěděl, propadl záchvatu vzteku a křičel jako pominutý: „Do toho, špičaté šípy ať ji znovu proděravějí, aby na tato muka již zemřela.“ To se ihned dělo. Lučištníci napínali své luky a vynaložili všechny své síly. Ale šípy jim vypovídaly poslušnost. Císař osobně přítomný byl vztekem úplně bez sebe a nazýval mě čarodějnicí. Domnívaje se, že žár ohně zničí čarodějnou moc, přikázal rozžhavit špice šípů v ohni doběla a opět je na mne nechal vystřelovat. Lučištníci sice tak začali jednat, ale šípy nabíraly opačný směr a obracely se proti těm, kteří je vypouštěli. Šest lučištníků zemřelo na místě, ale celá řada se zřekla pohanství. Lid začal veřejně vyznávat všemohoucnost toho Boha, který mne ochraňoval. Tyran zděšený reptáním a pokřikem lidu spěchal, aby učinil mému životu konec, a dal mi setnout hlavu. Má duše vzlétla vzhůru do nebes k mému nebeskému Ženichu, aby od něj přijala korunu panenství a palmu mučednictví a radovala se z obzvláštní přednosti před mnoha vyvolenými v jeho přítomnosti. Den pro mne tak naplněný radostí, že jsem vešla do nebeské slávy, byl pátek 10. srpna hodina třetí odpoledne.

Tolik sdělení sv. Filomény sestře Marii Luise di Gesú v r. 1833.

 

 

 

„Drahá malá světice“ faráře z Arsu

Městečko Ars-sur-Formans se ve Francii poblíž Lyonu stalo slavným v 19. století díky svatému životu a působení světce Jana Marii Vianneye (1786-1859). A právě on sám více než jiní uvedl do pozornosti světa svou nejbližší mezi všemi svatými, svatou Filoménku. Úctu k ní šířil všemi prostředky a za všech okolností a proslavil ji jako svého „delegáta“ pro zázraky. Vždy se k ní obracel o pomoc, radu i ochranu a chtěl dosáhnout, aby tato světice byla uctívána a milována pro úžasné zázraky, které se děly v jeho farnosti. Svatá Filoménka řešila jeho finanční problémy, obracela zatvrzelé hříšníky, uzdravovala z těžkých nemocí a postižení, na jeho prosté prosby učinila nesčetné zázraky. Sv. Filoména se faráři z Arsu mnohokrát zjevila, včetně května 1843. Vážně nemocný, s oboustranným zápalem plic, byl P. Vianney považován takřka za mrtvého. Po obdržení posledního pomazání požádal, aby byla obětována mše sv. ke sv. Filoméně jeho jménem. Sv. Filoména se nato umírajícímu knězi zjevila a zázračně ho uzdravila. Říkalo se, že abbé dělá všechno pro Filoménku a svatá Filoména vše pro něho. Jednou se ho kdosi zeptal: „Je pravda, abbé, že vás Filoménka ve všem poslechne?“ Abbé odpověděl: „A proč ne, když každý den při mši svaté mne poslechne Bůh a sestoupí na oltář?“  Souznění mezi farářem a „drahou malou světicí“ bylo tak dokonalé, že on nepřetržitě prožíval její přítomnost, oslovoval ji nejdůvěrnějšími a něžnými jmény, nešetřil slov, aby ji i druzí věřící vzývali o přímluvu v potřebách o duši i tělo. Často říkával svým jasným a dojímavým hlasem, jenž mu získal srdce lidí: „Mé děti, svatá Filoménka má u Boha velkou moc a nadto má laskavé srdce. Modleme se k ní s velkou důvěrou! Její panenství a šlechetnost, s jakou přijala své hrdinné mučednictví, jí učinily ochotnou vůči Božímu hlasu – nyní zase On jí neodepře nic, oč Jej požádá!“ O Filoménčině podivuhodné moci činit ohromující zázraky se abbé dozvěděl právě od slečny Pauline Jaricot, zakladatelky Společnosti pro propagaci víry a Živého růžence, která byla zázračně uzdravena z beznadějné nemoci na prahu smrti přímluvou sv. Filomény v její svatyni v Mugnanu v r. 1835. Slečna Jaricot si odtud přivezla relikvii, o niž se s farářem z Arsu rozdělila. Ten ji přijal s velkou radostí. Hned v r. 1837 se dal do stavby kaple ve svém farním kostele, aby do oltáře mohl uložit drahocennou relikvii. Toto místo se velice rychle stalo známým nesčetnými zázraky, obráceními hříšníků a podivuhodnými uzdraveními. Naplněn hlubokou láskou ke své malé světici, vyvolil si ji Jan Maria Vianney za svou mocnou ochránkyni v nebesích a zvláštním slibem se jí zasvětil. Všem věřícím doporučoval modlitbu novény pro vyřešení záležitostí všeho druhu, které mu předkládali. Zvlášť nemocné vážně napomínal, aby se modlili ke svaté Filoménce. Žehnal jim a spojoval se s jejich modlitbami, ale vždycky zdůrazňoval, že všechna vyléčení je nutno přičítat jí, protože po Bohu a Panně Marii je to právě ona, komu náleží všechna vděčnost. Tisíce poutníků přicházely do Arsu, aby vyprosily přímluvu svaté Filomény ve svých zkouškách a potřebách. Při jedné příležitosti se muž z jiné části Francie tázal faráře, jaké že neuvěřitelné věci se vyskytují v jeho farnosti. On odpověděl: „Co tím myslíš, neobyčejné věci v mé farnosti? Nesmíte věřit všemu, co slyšíte.“ Muž odpověděl: „Nuže, otče, až se vrátím domů, nebudu říkat nic, co se děje ve vaší farnosti.“ Sv. Jan byl nucen přiznat: „V tom případě bys lhal. Musíš to sdělit. Řekni jim, že to všechno se děje na přímluvu Panny Marie a sv. Filomény: hluší, němí, slepí, ochrnutí a posedlí jsou uzdraveni. Ale to je jen na přímluvu Panny Marie a sv. Filomény.“

Jeden ze zázraků, uvedených při kanonizaci faráře arského podala paní Claudie Raymond ze Chalon sur-Saone.

Trpěla silným chronickým infekčním zánětem hrtanu a průdušek. Nemohla promluvit ani slůvko, aniž by necítila bolest v krku, kterou popisovala jako „pálení rozžhaveným železem“. Komunikovala s okolím psaním na břidlicovou tabulku. Poté, co byla bezradnými lékaři bez pomoci poslána domů, přišla k faráři Vianneyovi. Konzultovala jsem s ním svůj stav. On mi řekl: „Mé dítě, všechny léčebné prostředky jsou marné, ale Bůh tě chce uzdravit. Řekni to sv. Filoménce. Polož svou břidlicovou tabulku na její oltář….Učiň na ní násilí. Řekni jí, když nebude chtít, aby ti byl vrácen tvůj hlas zpět, ať ti dá svůj!“ Rychle jsem šla a usadila se u nohou malé svaté. A jakmile jsem v duchu pronesla svou modlitbu, byla jsem uzdravena! Nemluvila jsem dva roky a akutní nemocí jsem trpěla šest let. Když jsem se vrátila do bytu, četla jsem před mnoha lidmi několik stránek o důvěře k Panně Marii. Byla jsem opravdu vyléčena. Otec Vianney mi následně řekl: „Mé dítě, nezapomeň na své díkůvzdání na svátek sv. Filomény. Byla jsem věrná jeho doporučení. Během mše následujícího dne 11. srpna jsem zpívala hymnus na počest drahé patronky svým novým, silným hlasem. Po mši sv. mi otec Vianney blahopřál k tomu, že jsem ke schopnosti mluvení od sv. Filoménky dostala ještě dar zpěvu.

Z Francie se šířila úcta ke sv. Filoméně všemi směry: Irska, Anglie, Německa, Rakouska, Španělska, Portugalska, jejich kolonií, do zemí západní Indie (Pákistán, Indie, Bangladéš), do Austrálie, Oceánie, Spojených států amerických, souostroví Havaj.

Patrně nejznámějším místem úcty ke sv. Filoméně u nás je farní kostel sv. Jakuba Staršího a sv. Filomény v Koclířově v královehradecké diecézi. Protože děkan P. Antonín Ivo Kukla v Koclířově u Svitav byl také přítelem arského faráře, dal se snadno získat pro úctu ke sv. Filoméně a skrze dar relikvie se souhlasem ordináře byla vysvěcena první svatyně sv. Filomény v Čechách. Ve své pastorační horlivosti a též díky úctě ke svaté panně a mučednici Filoméně byl připodobňován sv. Janu Marii Vianneyovi. Z r. 1856 pochází též jeho zásluhou vystavěná křížová cesta ve výklencích hřbitovní zdi kolem kostela sv. Jakuba Staršího a sv. Filomény, připomínajícíí výjevy ze života světice. V roce 1845 slavil při slavnosti sv. Filomény v Koclířově svoji primici P. Jan Alois Dreml, aby poděkoval Bohu za všechna dobrodiní obdržená na přímluvu svaté Filomény. Byl to její velký ctitel, překladatel náboženské literatury, autorem knihy Divotvůrkyně devatenáctého století, svatá Panna a Mučednice Filumena, která je přepracovaným překladem díla Dona Franceska di Lucia.

 

 

 

Sv. Filoména a reforma liturgického kalendáře

Sv. Filoména byla papežem Řehořem XVI. po důkladném prověření římskou Kongregací ritů pozvednuta 30. ledna 1837 k úctě oltáře. V rámci liturgické reformy za Pavla VI. která nabyla platnosti 1. ledna1970, auž při revizi liturgického kalendáře za pontifikátu Jana XXIII. Byla však instrukcí téže kongregace 14. února 1961 ze seznamu svatých vyřazena. Podobně z něho bylo odstraněno mnoho tradičních svátků k úctě Ježíše, Panny Marie a různých svatých, např. sv. Jiří, sv. Kryštofa aj. Je potřeba uvést, že tato instrukce z roku 1961 byla jen liturgickou směrnicí. Nebylo to církevní prohlášení, že by sv. Filoména přestala být svatou. Směrnice nezakazovala ani lidovou oddanost ke sv. Filoméně, která obdržela aprobaci opakovaným papežským magisteriem. Neznamenalo to ani zákaz nebo pozastavení všeobecných arcibratrstev sv. Filomény povolených papežem Lvem XIII., ani mší sv. sloužených k její úctě ve svatyních a chrámech zasvěcených sv. Filoméně. Biskup z Noly v Itálii v roce 1993 opět oficiálně připsal Filoménu do diecézního kalendáře světců a každý rok se v Mugnanu konají velká procesí a poutě z celé Itálie, které vrcholí 11. srpna. Světice může být ostatně uctívána při zvláštní slavnostní mši se společnými texty za mučedníky, a sice nejen v Mugnanu, nýbrž i na jiných místech se zvláštní úctou ke svaté Filoméně.

Svátky sv. Filomény

  • 10. ledna: narození sv. Filomény
  • 25. května: svátek nalezení ostatků (1802)
  • 10. srpna: svátek její mučednické smrti (302) a přenesení sv. ostatků do Mugnana (1805)
  • 11. srpna: liturgický svátek k uctění světice
  • 1. nebo 2. neděle v srpnu: poutní slavnost ke cti světice

V uvedených dnech lze na vyhlášených místech její úcty dle církevních ustanovení a za předepsaných podmínek získat příslušné odpustky.

 

 

 

Atributy sv. Filomény

  • šípy
  • kotva
  • lilie čistoty
  • palma vítězství
  • koruna

Patronáty sv. Filomény

Sv. Filoména je

  • patronkou dětí, novorozenců, mládeže, malých i větších dívek
  • ochránkyní mladých manželských párů
  • pomocnicí proti neplodnosti
  • utěšitelkou zarmoucených matek, které ji vzývají o materiální i duchovní pomoc pro své děti
  • těšitelkou zarmoucených a uvězněných
  • podporou nemocným a trpícím, kterým přináší úlevu a útěchu
  • pomocnicí chudých a osiřelých
  • velkou pomocnicí studentů a kandidátů zkoušek
  • přímluvkyní podnikatelů a pomocnicí ve finančních potřebách a obtížích
  • patronkou klášterů a škol
  • patronkou kněží, misií, pomocnicí ke konverzím a návratům ke svátostem
  • patronkou Světového živého růžence a všech dětí Mariiných
  • mocnou přímluvkyní ve všech beznadějných záležitostech

 

 

 

Předměty zbožnosti ke sv. Filoméně

Pás – šňůrka sv. Filomény: je spontánním projevem zbožnosti ctitelů této světice. Byla to zbožná praxe silně podporovaná (i zavedená) sv. J. M. Vianneyem. Nosí se buď jako pásek kolem těla pod oděvem, nebo jako náramek kolem zápěstí, nebo může být umístěna pod polštářem, v peněžence. Napomáhá ke zvláštní ochraně sv. Filomény proti nemocem těla i duše a při zachování čistoty těla a ducha. Barvy červená a bílá symbolizují mučednictví a panenství sv. Filomény. Její nošení bylo schváleno Kongregací ritů 15. září 1883.

Olej sv. Filomény: V roce 1805 v prvním oktávu po přenesení ostatků sv. Filomény do svatyně v Mugnanu ponořila matka nevidomého dítěte prsty do oleje, který hořel v lampě před oltářem světice. Jakmile pomazala víčka svého slepého dítěte, dítě bylo okamžitě vyléčeno. Tento olej napomáhá i v dnešní době k mnohým zázrakům uzdravení a vyslyšení jiných záležitostí.

Růženec sv. Filomény: Tento jednoduchý malý růženec sestavil sv. farář arský. Umožňuje krásným a prostým způsobem prokazovat sv. Filoméně naši úctu a lásku. Tvoří jej začátek – medailka a tři bílé perly ke cti Nejsvětější Trojice, pak další medailka s portrétem sv. Filomény spojuje do kruhu třináct červených perel, symbolizujících věk a krvavé mučednictví.

Čtvrtou a hlavní formou úcty ke sv. Filoméně je devítidenní novéna, též silně doporučovaná sv. J. M. Vianneyem. Existuje několik různorodých devítidenních novén ke sv. Filoméně (jednu sestavil i J. M. Vianney). Novéna se samozřejmě neomezuje na určité záměry, její modlitba se však doporučuje především při problémech v rodinách, zvláště za děti, a při finančních a existenčních starostech. Modlitbu umocňuje denní účast na mši sv. s přijetím sv. Eucharistie. Doporučuje se ji modlit zvláště ve dnech 2.-10. ledna (přede dnem jejího narození), 17.-25. května (před svátkem nalezení ostatků), 3.-11. srpna (přede dnem její mučednické smrti). Měsíční novény mohou probíhat od 3. do 11. dne každého měsíce.

 

Modlitba po devět za sebou následujících dní

 

Ó svatá Filoméno, veliká a slavná panno a mučednice, divotvůrkyně našeho věku, děkuji vroucně Bohu za zázračné dary, jimiž tě obdařil. A prosím, abys mě učinila účastníkem těch milostí a požehnání, jež jsi zprostředkovala tolika duším. Skrze tvé hrdinství, s nímž jsi raději čelila zuřivosti tyranů a zlobě mocných, než abys opustila Krále nebes, vypros mi čistotu těla a duše, čistotu srdce a tužeb, čistotu myšlenek a citů.

Skrze trpělivost, s níž jsi snášela mnohá utrpení, vypros mi, abych ochotně přijal(a) všechna trápení, jež se zlíbí Bohu mi poslat, a tak jako jsi zázračně unikla bez úhony vodám Tiberu, do nichž jsi byla vržena svými katany, dej, abych unikl(a) vodám trápení bez úhony na duši. Navíc žádám, ó věrná nevěsto Kristova, vypros mi tuto milost, o niž teď naléhavě prosím…

Ó svatá panno a mučednice, pohlédni z nebes s útrpností na svého oddaného služebníka (služebnici), utěš mě v mých trápeních, pospěš mi v nebezpečí a především mi přijď na pomoc v hodině mé smrti. Přijmi za vlastní zájmy svaté Církve Boží, pros za její povznesení a dobrodiní, za rozšíření víry, za Svatého otce, kněžstvo, za vytrvalost spravedlivých, obrácení hříšníků, za úlevu duším v očistci, zvláště našich drahých.

Ó veliká světice, jejíž vítězství oslavujeme zde na zemi, přimlouvej se za mne, abych jednoho dne spatřil(a) korunu slávy, jež ti patří, a v nebi věčně velebil(a) toho, jenž tak štědře odměňuje věčností utrpení snášená pro jeho lásku v tomto krátkém životě. Amen.

 In: Svatá Filoména, naše mocná přímluvkyně. Olomouc, MCM 2011.

Sestavila: Marcela Macháčková, Rudoltice 2011

info pro zájemce o tuto publikaci:

mob. 776 559 793, E-mail: dialog.machackova@centrum.cz

 

Dnes je…

  • středa 18. 7. 2018
  • středa 15. týdne v mezidobí
    Liturgická barva: zelená
  • Připomínáme si:
    • v církevním kalendáři: sv. Emilián
    • v občanském kalendáři: Drahomíra
  • Liturgické čtení:
    • 1. čtení: Iz 10,5-7.13-16
    • Žalm: Zl 94
    • Evangelium: Mt 11,25-27
Biblický citát na dnešní den
Tyto věci jsi skryl před chytrými. (Mt 11,25)

Citát na dnešní den

Jestliže se děsíte pozemské bídy,

proč nemáte strach z bídy na věčnosti? 

(Saliván z Marseille)

www.pastorace.cz

Nové články

Sv. Petr a sv. Pavel – patroni našeho kostela

25.6.2018

Petrus et Paulus, Apostoli
Dnes příkladem života i hlasatelským dílem hovoří nejvýznamnější apoštolové. […]